Po úspěsném výstupu na Nevado Copa je druhým cílem v našem hledáčku vrchol Quitaraju, málo navštěvovaný soused slovutného Alpamaya. Alpamayo získalo na fotografické výstavě v Mnichově v roce 1966 titul ,,nejhezčí hora světa", a za to platí krutou daň. Je o mnoho více navštěvované než Quitaraju, které je přitom na rozdíl od Alpamaya šestitisícovkou.

Base Camp (CLICK TO ENLARGE)

Quitaraju

Abychom ušetřili za osly, vydáváme se tentokrát do base campu sami. Čeká nás dvoudenní odyssea s těžkými batohy. Etapy jsou však krátké a tak hned další den po příchodu vyrážíme výš do morénového kempu na začátku ledovce. Tam nás na jeden den zastavuje špatné počasí. Po něm následuje den věnovaný výstupu do glacier campu v 5400 m, který je pořád ještě společný i pro ,,dobyvatele" Alpamaya. Jsou to velké komerční expedice, které prakticky živí celé horské údolí a vesnici, z které vycházejí. Ačkoliv je teprve začátek sezóny, už tu nahoře ve výškovém táboře jedna taková je. Držíme se od nich radši dál a se směsicí nelibosti i obdivu sledujeme, jak vůdci den před výstupem svých klientů fixují celou výstupovou trasu na vrchol. 400 výškových metrů sněhu a ledu, které půjdou klienti už jen s mačkami a jümarem.

Hamburguesa (CLICK TO ENLARGE)

Alpamayo je ztrápeným menším bratrem Everestu, zkrocenou horou a symbolem komerčního alpinismu, pod jehož úpatí se v hlavní sezóně hrnou stovky uchazečů o „vzrušující“ výstup, který si koupili v nabídkách německých či francouzských cestovních kanceláří. Nakonec odvracíme zrak na druhou stranu a již se věnujeme zkoumání našeho kopce a jeho severní stěny, jejíchž 55° sjel na lyžích jako první legendární horský vůdce z Chamonix, Jean-Marc Boivin v roce 1978.

Máca si notuje cestou do BC (CLICK TO ENLARGE)

Šestý den vyrážíme ještě dlouho před rozbřeskem k vrcholu, kterého dosahujeme mezi sedmou a osmou hodinou ranní po bezproblémovém a rychlém výstupu. Ale stěna je ledovatá víc, než jsem si představovali. Se sjezdem tedy nespěcháme a zatím se kocháme. Nad pásmem Cordillery Blanca panuje úžasně dobrá viditelnost a reliéfy hor slavných jmen jsou všude okolo dokonale ostře vykreslené. Vidíme Huascarán, Huandoy, Chopicalqui, Artesonraju a mnohé další. Zcela v kontrastu s touto podívanou je výhled směrem na západ na Amazonii, která je pokrytá měkkoučkou vrstvou nízké zlatavé oblačnosti. Kdesi hluboko v nás ale tento estetický zážitek nahlodává nervozita a respekt ze sjezdu.

Vždy jsme to měli pod kontrolou. Kdyby ne… No co k tomu můžu říct? Byli bychom blázni. (Anselme Baud & Patrick Vallencant, extrémní lyžaři 70. let)

Ochutnávač chilli s emergency sýrem (CLICK TO ENLARGE)

Ani po třech hodinách čekání stěna dostatečně neměkne, jak potvrzuje i Máca, který pro zkoušku dělá několik oblouků jištěných na laně přes sněhovou kotvu. Šest dní dlouhé putování k vrcholu bez jediného osla či nosiče tedy přichází vniveč a my zklamaní slézáme stěnu dolů opět na mačkách a s cepíny. Až v dolní části kluci nasazují lyže, a mě už se ani nechce. Quitaraju se do našich vzpomínek zapisuje jako hora s náramným výhledem, na které jsme zavěsili jeden z nejnamáhavěji dosažených pytlů.

Osli v BC (CLICK TO ENLARGE)

Ranrapalca

Jde to. Ono to skutečně půjde. Zdi omezení si stavíme sami ve vlastní hlavě. Jsou to čiště iluzorní omezení, které si vštěpujeme do mysli během procesu konformizace se společností. Jen málokdo tomu odolá. Přitom stačí na chvíli se zastavit a zamyslet se. Každé takové pozastavení se, s otázkou ,,Musím to skutečně dělat takhle, nejde to i jinak?" nebo ,,Doopravdy je to tak těžký?", nás posouvá dál v naší životné hře. Zdraví a do jisté míry talent nás mohou omezit. Kdo má ale štěstí a není s těmito dvěma faktory vyloženě na štíru, ten by si měl uvědomit, že jeho možnosti jsou prakticky neomezené. Zbytek je jen v hlavě v uvědomění, co vlastně doopravdy chceme. O všechno ostatní se potom postará vůle. Ale ta si žádá motiv a žádná zdánlivá omezení. Jen tak může správně zafungovat. Musíme uvěřit, že to jde.

Oveňátko – Kubův talisman (CLICK TO ENLARGE)

Tyhle myšlenky se mi honí hlavou, když s Mácou z vrcholu pětitisícové Ishinky obhlížíme další plánovaný sjezd. Přímo naproti nám se tyčí Ranrapalca, kterou si teď napjatě měříme přimhouřenýma očima. Stojí tam jako poslední zaledněná bašta nad Huarázem a její vrcholové cimbuří trhá cáry mraků. Taky jsem se narodil bos, dokonce ve městě stovky kilometrů vzdáleném velkým horám, a přesto jsem teď tady, v Peru, v Cordillera Blanca, pod šestitisícovou Ranrapalcou a její vyzývavou, odstrašující, a přesto lyžovatelnou linií v severovýchod­ní stěně.

Duše je náročný jezdec, ačkoliv tělo je neskromný kůň. (Miloslav Nevrlý, Karpatské hry)

Ranra se po nějaké době halí do mraků víc a víc, jakoby si chtěla ponechat ještě nějaká tajemství na zítra, na náš pokus. Nezbývá než si užít zábavnou lyžovačku, klouzání po poledním mýdlovitém sněhu, zpět do výškového tábora, který leží na okraji rozsáhlých ledovcových plání.

Oveňátko a hrošíci (CLICK TO ENLARGE)

Naše linie, v podstatě normálka na těžko dostupný vrchol, je severovýchodní stěna, která si opět žádá velmi brzké vstávání. Jako lupiči pod rouškou tmy se vydáváme uloupit další klenot Cordillery Blanca. Nicméně ne vše jde podle plánu a Ondra se musí kvůli průjmu vrátit zpět. Nahoru pokračujeme s Mácou ve dvou a tempem nešetříme, aklimatizace je lepší a lepší. Vrcholu se již dotýkají první paprsky slunce. Těsně po rozednění ve výšce 5700 m narážíme na kolmou bariéru séraků. Do vedení jde Máca a pere se s kolmým až mírně převislým ledem. Máme dva šrouby a jsme za ně hodně rádi. Konečně Máca štanduje za sněhovou kotvu. Je to jen 15 metrů lezení, ale v téhle výšce dává zabrat a strašně natíká. Batohy a lyže si posíláme po laně. To už začíná svítit slunce i na nás.

Průstup ledopádem (CLICK TO ENLARGE)

Ještě sto metrů a stěna firnu se začíná prudce zvedat do sklonu 50°. Dostáváme se do posledních tří set metrů, které budou pro sjezd klíčové. Zakláníme hlavy a hledáme nejvhodnější trasu pro výstup i sjezd. Posledních sto metrů je hodně skalnatých, všude trčí kameny. I firnové stěny Peru pomalu tají…

Ranrapalca nákres (CLICK TO ENLARGE)

Únava je každým krokem znatelnější a když se dostávám do vrcholového žlabu, strmého a exponovaného, nemám na sjezd příliš pomyšlení. Konečně dolézáme na vrcholové plató, které je mnohem rozlehlejší, než jsme očekávali. Zkoušíme postupovat dál úzkým hřebenem k vrcholu, ale 30 metrů pod ním už to opravdu nejde. Barokně tvarované převěje těžko představitelných tvarů cestu k vrcholu zavírají. Vracíme se kousek zpět na plato, odkud chceme zahájit sjezd. Chvilku pauza, fotky, svačina, ale ve skutečnosti jsou tělo i mysl našponované k prasknutí. Pod námi je jeden z nejtěžších sjezdů v našem životě, to víme jistě. Zároveň je ale v dobrých podmínkách a my tuhle šanci nechceme propásnout.

Slanění séraku (CLICK TO ENLARGE)

Začíná to zostra: 55° v 6100 metrech. První najíždím do žlabu já a hned se vracím – ještě musíme chvilku počkat. Nervozita by se dala krájet, už ani výhled na hory koupající se v dopoledním slunci nedokáže ducha uklidnit. Po půl hodině nastává druhý pokus. Ano, teď je ta správná chvíle. Tak jako Stefano de Benedetti věřil, že na Aguille Blanche de Peuterey našel svůj perfektní moment, i já chci teď věřit tomu, že jsme našli náš prefektní moment.

Byl to zřejmě nejdůležitejší okamžik v mém životě, protože během tohoto dokonalého momentu jsem byl, nebo jsem se cítil být, malým supermanem. (Stefano de Benedetti, extrémní lyžař 80.let)

Myslím, že i okolní hory zatajily dech, když jsem se prvním skákaným obloučkem vrhl do nedozírné hlubiny. Šedesátimetrový žlab pode mnou končí skalní stěnou. You fall you die terrain. Hlava rychle počítá, kolik takových obloučků je třeba udělat, než se dostaneme k traverzu, který nás dovede do trošku lehčího, ale hlavně méně exponovaného terénu. Asi deset. Ok, jde se na to.

Tábor pod Ranra (CLICK TO ENLARGE)

Obloučky dělám zcela izolovaně, po jednom. V tomto terénu a v této výšce už mi to jinak nejde. Do každého přeskoku se lyžař koncentruje celou svou bytostí. Čas běží zcela jinak, a ve chvíli, kdy se lyže odlepí od povrchu, jako by se zastavil úplně. Po každém srdceryvném dopadu hran lyží zpět na hrbolatý sněhový svah a kontrolovaném dobrždění oblouku nastává okamžik úlevy, odpočinku a pak se vzdouvá další vlna adrenalinu a absolutní soustředěnosti na další skok. Jsme tu jen my a následujících šest metrů, které lyžař z půlky přeletí. Sekunda trvání každého oblouku, to jsou nejintenzivnější chvíle mého života. Okolní svět pro nás přestal existovat.

Vrcholovka Ranra (CLICK TO ENLARGE)

Z transu se probírám až v traverzu, který je sice stále stejně strmý jako žlab, ale dá se v poklidu kontrolovat připraveným cepínem. Bojím se otočit na Mácu, který je stále v nejtěžším. Konečně přijíždí a z jeho výrazu tuším, že prožil stejný duchovní zážitek jako já.

Další žlab nás dostává na širší firnovou pláň se sklonem 50°, ale podstatná je hlavně skutečnost, že končí konkávním dojezdem na rovinatou pláň v půlce stěny. Riziko už je podstatně nižší. Soustředěně dokončujeme klíčových horních 300 metrů stěny.

Vrcholové části Ranra (CLICK TO ENLARGE)

Na rovince to najednou přichází jako lavina – škrtivá koncentrace posledních minut se mění v proud neuspořádáných emocí. My to dokázali! S dojetím se objímáme: ,,Harte bra!". Mezi přáteli a parťáky na laně právě vzniklo další doživotní pouto tvořené společným zážitkem.

Následuje pár obloučků a slanění ze sněhové kotvy přes onu 15ti metrovou ledovou bariéru. Dále už se drží sklon okolo 35°-40° a my si můžete vychutnávat zbytek sjezdu s euforií a vděkem. Dole v táboře máme konečně čas si začít uvědomovat, co jsme dokázali. Jeden z největších sjezdů v historii českého lyžování.

Největší odměnou za velké činy je vnitřní pocit. (Dean Karnazes, ultramaratonec)

Střih. Sychravé srpnové odpoledne v Teplicích nad Metují. Sál místního kina je přecpaný k prasknutí, je tu i spousta kamarádů a zrovna končí Mezinárodní horolezecký filmový festival. Jsem tady, abych převzal ocenění Výstup roku ČHS 2013 v kategorii skialpinismu. Právě za Kubův a můj sjezd Ranrapalcy.

Slavnostní chvíle, které ale něco podstatného chybí – vstupuji na podium sám. Přebírám diplom, ale myšlenkami jsem trochu mimo. Z nich mě vytrhnou až riffy Apokalypticy. Diváci jsou prostřednictvím plátna přeneseni do Peru a všichni se dívají na Kubův úsměv, na jeho zápal pro hory a jeho lyžování. Jen on už tu není. Svíce jeho života dohořela na ledovcových pláních pod Tocllaraju.

Podpora a sponzoři Kejda Ski Teamu

Foto: Ondřej Švihálek a Jakub Macek

autor: Jiří Švihálek, Švihy