V Tatrách se udělalo okno aspoň na dva-tři dny. Snad letošní zázrak, a tak přichází na řadu naše oblíbená logistika – kdo a kam? Domluva byla neuvěřitelně rychlá a už mě vyzvedává pražsko/brněnské komando ve složení Karel, Honzin, Lúcifer a pokračujeme směr východ. Doprovodem našeho auta jsou krásné kumulusy, které si nesou poctivé nádrže vody přímo do Tater.
Lomnické spaníčko betonové
Večerní nástup na chatu odpadá a my se schováváme do koliby pod nimi. Po dvou hodinách klid, měníme plán a přesouváme se na centrální parkoviště v Lomnici, kde zalehneme a uvidíme, co přinese ráno. Ranní sluneční paprsky nás probouzí, ale nahoře je deka. Tak přemýšlíme, co tedy? Nakonec po menší snídani vycházíme směrem na Skalnaté pleso a uvidíme, zda něco nespadne.
*Huncovská kotlina *
Nahoře pivo, kávička, počasí drží a my míříme na tatranský big wall na Kežmarský štít cestou „Arno Puškáše/Ĺavým vhlbením“. Věci necháváme pod stěnou v bivaku a jde se lozit. První délka a jde vidět, že včera opravdu popršelo a místy je to po mokrém. Druhá délka a asi nejtěžší místo, tzv. výlez z bazénu. A dál. Dál je to příjemné popolízání po jasné rampě a střídání délek jedné po druhé až se číslo zastaví na nějakých 10. Zde je možné zakeškovat a pokračovat v lehčím terénu až na samotný vrchol.
Dnešní cíl je přímo za námi
Na vrcholu Kežmaráku se všichni společně potkáváme a proběhne menší svačina. Lúca to bere po svém a vytahuje dlažební kostku, do které se s chutí zakousává. Po chvilce se rozdělujeme. Karel dobré srdce se jde proběhnout zpátky směrem k bivaku, bere všem věci a míří směr Zelené pleso. My to budeme mít o něco lehčí a rychlejší rovnou směrem k Svišťovce a dolů na pivo. Na chatě totálně plno, jídelna zavřená, personál nervózní (což se jim ani nedivím), tak se přesouváme rovnou dolů do baru. Zde usedáme a začíná hodování v podobě „studené plzeňské polívečky“. Kontroluji nové toalety a sprchy. Neuvěřitelná 4-hvězda a dokonce tekuté mýdlo na elektriku. Klobouček! Mezi tím dobíhá i Karel s neuvěřitelnou krysou na zádech a pokračuje hostina.
Karel Svoboda a jeho výlez z bazénu
Ájjj Proti Větru, Vás som ešte nevidel triezve!
Ráno se probouzím na nějakém súťovišti za chatou. Těch polévek asi bylo na lačný/unavený žaludek nějak moc. Do toho je něco po 7.00 a slunce griluje jak na elektriku. Ufff, to bude den. Dáváme si menší rest a řešíme, kam se pohneme. V hlavě mi stále lítá přísloví od Viktora z Rysů: „Pokud večír popiješ a ráno nelezeš, tak jsi nic moc! Ale pokud večír popiješ a ráno lezeš, tak je to dobré!“ Nakonec dám do sebe polévku a pivo a s Honzinem míříme na Žeruchy.
Štandová siesta
Vybíráme si opět letos oblíbeného Puškáše. Karel s Lúcou míří na Kozie kopky. Pod nástupem zjišťuji obtížnost III,V. Zvláštní a tak tahám první délku. Zde ušlápnu drn velký jak moje dnešní bolavá hlava. Takže dneska trochu zahradnictví. Naštěstí dvě předposlední délky jsou trochu lezecké, tak si užíváme i trochu toho polezení. Nahoře vyprahlí jak studna v poušti, tak rychle dolů slanit.
Kežmarská velká vrcholová
Na chatě padne nějaké pivo, guláš. Dojde i známý ze zimy a jeho první věta nás celkem zarazí: “Ájjj Proti Větru, Vás som ešte nevidel triezve!“ To nás celkem zarazí, tak se snažíme pro dnešek již nepít. Jenže to by se nesměl objevit Matěj s parťákem. A jsou tu první slivovice… U třetí se sekám a jdu se raději proběhnout směrem do Malé Zmrzlé Doliny. Počasí ideální, tempo skoro nulové, takže příjemný odpolední číííl. Dobíhám zpátky na chatu a po chvilce se vrací ze svého výběhu i Karel s jeho Jahňačím přes Kopské sedlo s rohlíkem v hubě, takže velkolepé večerní divadlo. Lúca si bouchla večerní seběh na těžko dolů, domů.
Na svačinu jedině cihlu
Místo Čierného štítu canyoning
Večer ještě nějaké pivo a každý se nějak rozmístíme v okolí roztopené chaty. Ráno vstáváme již před 6.00 a mířím s Honzinem na Čierný štít. Chceme tento výpad uzavřít místní klasikou opět od Puškáše. Pod stěnu se celkem vlečeme a celkem nám to nechutná. Pod stěnou snídaně a je to o něco lepší. Tak začínám tahat. První délka krásné lezení, ale začínají se nějak stahovat mračna. No nic, pokračujeme dále. Tahám druhou délku. Tentokrát netrefuji přesně štand a musím něco vytvořit.
Kamzík Jan
Jenže začínám cítit vodu a po dolezení Honzina tu máme férovou smršť! Já zalézám pod menší převis a Honza se vecpal do menšího zářezu. Sype celkem poctivě 30 minut. Potom pauza a rozhodujeme se, že zkusíme počkat na uschnutí. Najednou telefón (asi první signál za celou dobu) a volá Karel z výběhu, že na Jahňačím padají trakaře a běží na chatu. Takže rychlé rozhodnutí i u nás. Vytváříme nějaké místo na úprk a slaňujeme dolů.
Ranní kýč u Zeleného plesa
Mezitím trakaře doletěly i k nám, akorát se změnily v tatrovky plné vody. Začíná oblíbený canyoning. Vody je tolik, že moje lezečky jsou kompletně potopené! První délka slaněná a tak stahujeme lana. Jenže to by se posledních 20 metrů nesmělo někde seknout, aby to nebyla sranda kompletní! Musím se uvázat na konec prvního a lezu vysvobodit to druhé. Jako lezení nic moc, tak si raději založím nějaké dva friendy. Lano seklé na fest, ale naštěstí se nemuselo řezat. Maličká chybička na této vytvořené kluzké potvoře a valím si to tímto kamenným tobogánem, který nemají ani v Tatralandii!
Žeruchy ve stavu popitém
Sekání lan při slanění
Pomaličku slézám zpět k Honzovi, spojíme lana a čeká nás ještě jedno slanění. Kebule nás stále kvalitně zalévá, ale naštěstí jsme oba již dole pod nástupem. Aby to bylo opět zábavné, tak se tentokrát seká druhá lano, ale to je naštěstí blíž, než to minulé. Jdu jej vysvobodit, balíme lana a přestává pršet. Pohoda. Tak si dáme aspoň pivo, co jsme si nechali pod nástupem a zazpíváme si: „Tak jsme dneska zmokli no a cóóóó!!!“ Sbíháme dolů k bivaku a překvapivě je všechno mokré. Tak jdeme trochu uschnout na chatu. Proběhne rychlá rajská, pivo a letíme dolů k autu, kam již doběhnul a přistavil vůz Karel. V autě probíhá spekulace, že když jsem vyjel s Karlem lozit do Tater, tak jsem pokaždé zmokl ve stěně. Tak snad se nebude opakovat při našem dalším brzkém výpadu.
Úprk
Rajská jak se patří
Varhánky, je čas jet domů
