Koncem srpna se přede mnou náhle objevilo několik volných dní, které jsem okamžitě hodlala strávit na horách. Jelikož nemám parťačku k ruce, na ferraty samotnou se o mně muž bál, na české kopečky jsem měla moc energie, padlo rozhodnutí vyrazit do Alp na nějaký pětidenní přechod. Vyhrály to Karnské Alpy.
Trošku jsem hledala a nalezla oblast, která slibovala krásnou přírodu a minimum lidí. Po deseti hodinách řízení jsem zaparkovala auto u nádraží v Silliachu. Zatímco jsem dobalovala batoh a nazouvala boty, v horách hřmělo. Nijak divoce to ale nevypadalo, a tak jsem po druhé hodině odpoledne vyrazila nahoru na chatu Leckfeldalm (1900 m). Stoupák to byl celkem krátký, ale docela prudký. Počasí bylo divoké, šla jsem za jemného deště a docela silného větru. Kolem 17 hodiny jsem dorazila na chatu. Venku se spustil liják, jedna postýlka byla volná, a tak padlo rozhodnutí tady zůstat na noc. Dala jsem si večeři, pivo a sprchu. Na pokoji 30 minut jógy a zalehla jsem.
Brzké ranní vstávání
Vstávala jsem kolem šesté hodiny ráno. Snídani jsem vynechala a pustila se rovnou ke kříži, který byl viditelný už z chaty. Vyhlídka u Heimkehrerkreuz (2155 m) mi vyrazila dech. Na druhé straně se nečekaně ukázaly v celé své ranní kráse Dolomity jako na dlani. Nemohla jsem se ani nadechnout. Po krátké snídani a kochání se krajinou, pokračuji k Sillianer Hütte (2447 m). Krásná a zcela nová chata. Dávám si kafe a mapu bohužel nekupuji – nemají.
Pokračuji krásným travnatým hřebenem na východ. Cesta vede stále po hranici Rakouska a Itálie, po trase fronty z 1. světové války. Je tady spousta zákopů, železa, ostnatého drátu, pozůstatků staveb a hrobů. Trasa je velmi čučavá. Kdo má málo, může přidávat i výšlapy na boční hřebínky, většinou s křížem a krásnou vyhlídkou. Počasí je luxusní. Po nějakých šesti hodinách scházím k chatě Obstansersee-Hütte (2300 m) a cestou potkávám manžele, kterým je 78 let. Tomu říkám povzbuzení do života, když ještě v téměř osmdesáti letech je možné běhat po horách.
Chata Obstansersee-Hütte (2300 m) leží u krásného jezera, nad námi obrovská stěna (s ferratou a myslím, že tam bylo i nějaké lezení). Dokonce dostávám pokojíček, kde zůstávám sama na noc, což je v horách luxus. Večeře, pivo, sprcha. Mapa opět není dostupná. Platí se jak za sprchu, tak za dobití mobilu, připadně za připojení k wifi. Všude kolem se pasou krávy a my jíme čerstvé máslo, sýry a mléko. Jako před 100 lety.
Ranní výstup na Pfannspitze
Ráno po snídani vyrážím s důchodcem Helmutem na Pfannspitze (2678 m), což je nejvyšší vrchol trasy. Tady ovšem sedí mlha, která by se dala krájet. Dnešní etapa je po velmi ostrém a exponovaném hřebínku. Jsem ve svém živlu a výskám. Počasí se občas lepší, jsou výhledy. Pivo dávám na chatě Filmoor (2350 m) a pak už jen velmi pohodové klesání úbočím do sedla a dále ze sedla do chaty Porzehütte (1942 m). Sem vede nějaká cesta a je tu docela rušno. Přibylo jednodenních turistů. Dostávám postýlku ve 12ti lůžkovém pokoji – ještě, že mám v batůžku špunty do uší.
Program je stejný jako předchozí den – večeře, pivo, sprcha, deníček, jóga a modlitba na závěr dne – za všechny padlé v těchto horách při nesmyslném válčení. Vůbec si neumím představit pohyb vojska v těchto rozeklaných skalách.
Z Porzehütte vyrážím první
Po snídani vyrážím jako první před sedmou. Užívám si ticho a svítání. V sedle někdo stanuje. Je nádherný den a Dolomity jsou zality růžovým světlem. Neskutečné. Dnešní etapa je nejtěžší, více než osmihodinová a opravdu už se to táhne. Cestou mě chytla bouřka, naštěstí krátká, a po ní se ukázala neskutečná duha jako na dlani. Většinu dne jdu sama. Je to sranda, je nás tu cca 15 lidí, v různých skupinkách, v průběhu dne se různě míjíme, potkáváme a opouštíme. Večer nás ale vždy spojí chata a pivo. A společné zážitky.
Dvouhodinový traverz k chatě Hochweißsteinhaus (1868 m) není vůbec zadarmo a všichni už toho máme dost. Po příchodu na chatu se počasí kazí a začíná slejvák. Člověk je rád, že sedí v teple a u jídla. Dávám se více do řeči se 4 mladými Němci, které zajímá naše země, Rychlebské stezky a odsun Němců po válce. Musím ještě zamakat na svojí angličtině, některé věci vysvětlit, bylo pro mě komplikované.
Vyhlídky na Mt. Peralba s rodinnou historií
Ráno po snídani tak nějak společně startujeme do sedla. A tady už je vidět i Mt. Peralba, u které bojoval i pradědeček mého muže. Okolí Mt. Peralby jsme před šesti lety navštívili, a slezli jsme všechny feraty v okolí. Cítím se skoro jako doma.
Na italské straně je spousta opuštěných salaší, všude mrtvo. Pomalu stoupáme do sedla a v tom se přižene ukrutná bouře. Začne liják a prší ze všech stran. Padají kroupy, hory jsou ve vteřině pokryté sněhem. Cestičky se změnily na potoky. Bohužel se do toho přidává i bouřka. Práská to všude kolem nás. Mladí Němci na mně čekají a ptají se, zda jsem ok. Bojím se jak ďas. Modlím se. Hodně. Ze sedla už nepokračuji do další chaty Wolayerseehütte (1960 m) – dvě hodiny stoupání přímo do bouřky nedám. Zahajuji sestup do údolí, ještě volám na Helmuta, ať na mně nečekají, a ať mě večer nehledají.
Sestup je ukrutně dlouhý a bouře stále nepřestává. Riskuju samotná sestup, než vystup ve skupince. Z Nostry se mi podaří na 4 stopy dostat zpět k autu. Původní plán jsem byla nucena o den zkrátit, ale i tak jsem si to užila naplno.
Shrnutí přechodu Karnských Alp
Bylo to 5 dnů na horách, necelých 80 km, 4600 výškových metrů. Chodilo nás cca 15, v protisměru jsem potkala 4 lidi za celou dobu. Nádherný hřeben, travnatý i skalnatý, exponovaný. Občas ferrata, která se vždy dá obejít – tedy varianta i pro nevybavené. Žádní lidé a lanovky, přitom zázemí chat nechybí. Cesta míru za padlé hrdiny obou armád. Užila jsem si to naplno.
Parkování u nádraží v Silliach bez poplatku a problému. Denně jsem utratila cca 60 EUR za chatu, jídlo, pivo a sprchu. Vyplatí se Alpineverain – na všech chatách sleva. Nemusíte mít strach vyrazit sami, mile mě překvapila naše skupina, kde jsme se o sebe tak nějak starali a měli povědomí o zbývajících lidech na trati. Mapa se nedala koupit na žádné z chat.
Trasa pak pokračuje ještě dalších 6 dní na východ, stále po hranici Rakouska a Itálie. Mění se prý na travnaté kopce a posléze na ni navazují Karavanky. Tedy vandr jak dlouhý chcete.
