Na počátku tohoto textu byla touha. Touha hrstky mediků
vyjet do hor a společně zažít dobrodružství.
Po spletitém hledání vhodné destinace a rozloučení se s lákavou
Gruzií (nastavili jsme si nízký limit na dopravu), jsme
demokratickým, facebookovým hlasování zvolili kraj
Drákuly, a to rovnou jeho** nejvyšší pohoří Fagaraš**.
Cabana Suru, foto: Lenka Tobiášová
Celé nadšené, plné energie nás však záhy dohnalo zjištění, že hrstka mediků znamená sedm mediček a jeden medik. Což by nemusel být problém, ale ve snaze o vyváženost (oficiální verze), na popud mých rodičů (skutečný důvod, jsem za něj vděčná), jsme nakonec podnikli nebo spíše podnikly „lov na kluky“. Konečné skóre rumunské výpravy tak činilo osm holek doprovázených pěti kluky.
Jezero Avrig – jezerní myčka, foto: Pavel Chlup
Přesun z Brna přes Budapešť do Rumunska
Vyzbrojeni česnekem a 20 kg krosnami jsme se na palubu mezinárodního vlaku směr Budapešť nalodili na brněnském Dolním nádraží v neděli 23.7. 2017 v 16.30 h. Z Budapešti pak cesta vedla do Sibiu, kde jsme si v bankomatu vybrali jejich voděodolné peníze, jejichž množné číslo („leje“)nás mělo varovat, co nás čeká a následně pokračovali vlakem do stanice Sebes Olt.
Výhled z hřebene při cestě do refugia Scara, foto: Soňa
Mravcová
Jízdou jsme zchudli o několik litrů vína, anglicky se pohádali s rumunskou rodinou, která nám obsadila kupé, a učinili zjištění, že ve vagonech 1. třídy lidé umí lépe mířit, neboť podlaha na WC se netřpytila žlutavou tekutinou. Se slovy písničky Okoř na jazyku a s úsměvy Rumunů v zádech jsme kolem 12:30 opustili pohodlí vlaku a dobrodružství začalo.
Výhled z hřebene při cestě do refugia Scara, foto: Soňa
Mravcová
Nástup na hřeben u cabana Suru
Ze Sebes Olt nás kroky vedly pěkně po asfaltové cestě do Sebes de Sus a odtud pak po červeně značené lesní cestě stále do kopce až k chatě Suru. Při výšlapu jsme narazili na dva prameny, v cabaně nás pak osvěžil chlazený chmelový mok.
Serbota, aneb stezka v oblacích v úseku s řetězy, foto: Soňa
Mravcová
S večerním poklesem teploty přišel vhod i teplý čaj, který nám pán domácí sám přinesl. Za stan kasíroval 15 lei, v ceně bylo i jakési zázemí: krytý prostor k vaření a posezení, kadibouda, venkovní umývárna. Večer se s námi pak loučil se slovy, že od druhé hodiny ráno má silně pršet a foukat, jestli to naše stany nevydrží, jsme vítání uvnitř.
Obchozí žlutá trasa mířila do údolí a pak zase na hřeben, foto:
Soňa Mravcová
Jak kdyby tušil, že tyčka našeho stanu nepřežije noc a v brzkých ranních hodinách si vyžádá odborné ošetření budoucím traumatologem. Bez anestezie a za využití kobercové pásky. Po noci strávené s kobercovkou u hlavy a modlením, aby zbytek tyček přežil, nás čekal výstup na hřeben. Počasí ráno bylo přijatelné, avšak pán domácí to moc růžově (nebo spíše slunečně) neviděl. A opět došlo na jeho slova.
Obchozí žlutá trasa mířila do údolí a pak zase na hřeben, foto:
Soňa Mravcová
Po vydrápání se na hřeben nás zastihl slejvák a silný vítr. Část cesty jsme šli v tomto nehostinném počasí, pak jsme dostihli rychlejší část naší skupinky, jež se mezitím rozhodla provizorně postavit stan. Ano, jeden! Pro 2–3 lidi a nasáčkovali jsme se do něj všichni, tedy i do předsíněk. Teplo nám bylo rychle.
Sedlo Cleopatrei – vyhlížení skupinky, která šla po červené, foto:
Lenka Tobiášová
K jezeru Avrig jsme napoprvé nedošli
V jednu slabou chvíli, když přestalo pršet, jsme se opojeni dobrou náladou rozhodli pokračovat k cíli, jimž bylo jezero Avrig. Po sbalení stanu však opět začalo pršet. I přesto nás neopustilo odhodlání pokračovat dále. Před námi byl poslední velký kopec. Skupinka šesti rychlejších mizela v mlze. Nám vzadu, mnohým bez trekovek, však déšť a hlavně silný vítr znemožňoval chůzi. Po kratší poradě jsme se rozhodli to otočit a vrátit se k místu, kde jsme předtím provizorně stavěli stan.
Vrcholové foto z druhého nejvyššího rumunského vrcholu Negoiu
(2535 m), foto: Lenka Tobiášová
Zde se již usídlila jiná skupinka Čechů. Což nám v tu chvíli přišlo neskutečně vhod. Neboť na 7 lidí nám zbyly dva stany pro dva lidi. Tímto velké díky české výpravě pod vedením faráře za půjčení stanu! Po noci strávená na kamenitém terénu jsme navlíkli mokré ponožky, obuli promoklé pohorky, někteří bohužel posbírali i zbytky svých pláštěnek a nahodili mokré krosny a vydali jsme se k jezeru Avrig, kde na nás čekal vykoupaný a vysmátý zbytek naší skupiny.
Obcházení Strunga Draculi, foto: Soňa Mravcová
Zde jsme se po pár minutách zase rozdělili. Odpočatá polovička se vydala na cestu k refugiu Scara, kde jsme se navečer znovu všichni shledali. Předtím jsme si ale i my užili ledového jezera a hladových rybiček okusujících nohy a jejichž pílí se naše ešusy opět zaleskly čistotou. To byste koukali, jak oploutveným holkám šmakovaly zbytky těstovin se sýrovou omáčkou ochucených pravým parmazánem a klobáskou. Vodu na cestu jsme ale pro jistotu přefiltrovali (nejen od rybiček). Samotné refugiu Scara pak byl dosti prostorný bivak, který kromě naší skupinky pojal i dalších 12 Čechů a nějaké Poláky.
Refugiu u lacul Caltun – původní, foto: Tereza Musilová
Po řetězech na Negoiu
Další den nás čekal nejnáročnější úsek. Řetízky a výstup na Negoiu (2535 m). Ještě ráno většina z nás vstávala s přesvědčením, že půjdeme po červené. Při příchodu na rozcestí na Serbotě (2331 m) a vidění červené turistické značky mizící v mlze a bohužel opět nepřející předpověď počasí způsobila, že po červené pokračovalo pět lidí. Zbývající část naší skupiny se vydala obchozí žlutě značenou stezkou. 300 metrů dolů, 300 metrů nahoru na cca 2,5 km a pak dalších 200 metrů stoupání na Negoiu opět po červené.
Lacul Balea, foto: Tereza Musilová
Po pár metrech obchozí trasy se žlutá skoro křížila s červenou, tak k nám přibylo i pár dalších Čechů, co pro nepřízeň počasí a z části i pro strach z výšek vzdali hřebenovku. V sedle Cleopatrei to pro změnu zpět do refugia Scara otočila skupinka polských turistů.
Lacul Capra – zbylo nás už jen 9, foto: Tereza Musilová
Sice nakonec nepršelo, ale červená trasa byla celou dobu zahalena mlhou, takže o výhledy z cesty na Negoiu jsme přišli. Vzpomínkou nám tak je mlha a kapičky rosy na vlasech. Z vrcholu nás pak čekal ještě sestup k jezeru Caltun (2135 m), opět v mlze. Drákulova stezka je stále zavřená. Zřejmě však ze strany od Negoii chybí varovná tabule, protože někteří Češi ji šli a komentovali to slovy, že jsou rádi, že žijí.
Stavění stanů u lacul Capra – umělecký název fotky: Těžítko,
foto: Tereza Musilová
U lacul Caltun jsou hned dva bivaky. Jeden přímo u jezera (horší) a druhý krásný, obložený dřevem pro přibližně 20 lidí cca 500 metrů po červené. Zde se nám opravdu vyplatilo, že jsme nestavěli stany a uchýlili se na místní palandy. Vítr v noci zpřelámal tyčky dvou stanů, takže čtyři lidi kolem druhé hodiny ranní hledali úkryt aspoň na zemi refugia.
Se sluníčkem k Podragu, foto: Eva Tomíšková
Po této náročné části trasy se čtveřice z naší skupinky rozhodla ukončit přechod Fagaraše a vrátit se do civilizace (po modré značce napojující se transfagarašskou magistrálu). Zbytek naší výpravy se pak opět rozdělit. Část lidí se vydalo po červené hřebenovce a druhá část zvolila modrou trasu bez výhrůžných vykřičníků na mapě. Sraz byl u jezera Balea. I když na červené trase bylo značené exponované místo, úsek byl krátký, dobře jištěný. Nevýhodou však bylo opět mlhavé a větrné počasí.
Jezera Podu Giurgiului – ledové osvěžení, foto: Eva
Tomíšková
U jezera Balea jsme si zašli na pořádné jídlo i s kafíčkem a dezertem, obhlídli stánky se sýry, uzeninami, ovocem, alkoholem… a přesunuli se k jezeru Capra, kde jsme přenocovali. Ráno nás vzbudily sluneční paprsky opírající se do stanu a činící z něj tak místo nevhodné k žití. S úsměvem na rtech a s vtípky typu, že obětování čtyř lidí nám zajistilo krásné počasí, jsme se vydali k jezeru Podragu. Stany jsme nakonec postavili ještě před cílem, u jezera Podu Giurgiului. Z bivaku či co zde dříve stálo, jsou jen trosky. I co se týče odpadků, tak toto místo na tom bylo nejhůř.
Moldoveanu (2544 m), foto: Eva Tomíšková
Skvostné výhledy z nejvyššího vrcholu Moldoveanu (2544 m)
Další den nás čekala nejvyšší hora Rumunska, Moldoveanu (2544 m). Výhledy byly skvostné. Večer jsme strávili hned pod vrcholem u Iezerul Triunghiular zpěvem, koulováním, bobováním (ať žijí igelitky) na zbytcích sněhu posetých ovčími bobky a pozorováním noční oblohy. Romantika jak má být. S mizící hladinou zásob alkoholu se však dostavovaly bolesti dolních končetin.
Iezerul Triunghiular a sněhová plocha vhodná k radovánkám viz další
foto, foto: Lenka Tobiášová
Druhý den ráno se odpojila poslední skupinka lidí, trojice spěchající za povinnostmi do ČR. Cestu a přespání u jezeru Urlea a následný sestup do Breaza, popovezení žebřiňákem, invazi na místní obchod, posedlost sladkým a večer s panáky Jacka za 3 lei a místním sýrem jsme si tak užili už jen v šesti.
Sněhové radovánky u Iezerul Triunghiular, foto: Lenka
Tobiášová
Ráno nás pak čekala poslední pěší túra – 12 km po asfaltové cestě do Voily. Pánovi v žluté dodávce jedoucí okolo se nás však zželelo a v rytmu rumunské hudby nás dovezl až do Voily. Odtud pak vlakem do Sibiu a následně přímou autobusovou linkou dopravce Omega Group (Varna–Praha) až do Brna.
Nohy nás stále nesly, foto: Soňa Mravcová
Shrnutí
I když nám ze začátku počasí nepřálo, domů jsme se vrátili s opálenými ponožkami a celí. I když i na případ nejhorší jsme byli připraveni. Neboť náš tým čítal budoucí patoložku a soudní lékařku. A žádná jiná výprava jistě neměla taky tak dokonale vybavenou lékárničku. Neboť i přes domluvu, že vezmeme jednu společnou, většina z nás táhla i něco navíc „pro jistotu“. Prostě o zábavu bylo postaráno a my si přechod těchto drsných a větrných hor užili naplno.
Další čtení
- Se sluncem v zádech i s deštěm po hřebenu Fagaraše v červenci 2016 – CK Alpina
- Sluncem zalitý červencový přechod rumunského pohoří Fagaraš
- Spaní a bivaky při přechodu nejvyššího rumunského pohoří Fagaraš
U jezeru Urlea, foto: Soňa Mravcová
Bivak u jezera Urlea, foto: Soňa Mravcová
Trochu nás popovezli, foto: Eva Tomíšková
Zasloužený odpočinek, foto: Eva Tomíšková
Čekání na vlak, foto: Eva Tomíšková
