Synátor Tom mi odjel na tábor. Skaut je moc fajn věc, neboť to pro maminku znamená 3,5 týdne „volna“! A zrovna to tak hezky vyšlo, že otevřeli hranice a pustili letadla do Černé Hory. A tak jsme letěli. Cílem nebylo nic jiného než trek Peaks of the Balkans.
Cestou z Plavu směrem do kopců, člověk si začal zvykat na neustálé
stoupání, těžký batoh a na nedostatečné značení cest
Že jste něco takového nikdy neslyšeli? No, ani já jsem o tom nikdy dřív neslyšela. Ale od prvního momentu, co jsem se podívala na nějaké fotky, věděla jsem, že tam chci. A to bylo taky skoro jediné, co jsem o tom věděla. Navíc jsem věděla, že je to téměř 200 km okruh, obvykle v popiscích rozdělený do 10 tras. A jde se přes Černou Horu, Kosovo a Albánii. Trek vede v horách a jde neustále do kopce a z kopce. Na letní odreagování ideální!
Hridsko jezero, nikde nikdo a krásné koupání s ohromným množstvím
čolků ve výšce skoro 2000 metrů
Z Plavu po směru hodinových ručiček
A tak jsme nabalili batohy a vyrazili prvním letadlem, které do Černé Hory smělo. V Plavu, odkud jsme začínali, jsme nakoupili zásoby jídla na 5 dní. Já měla ještě záložní jídlo tak na necelé dva dny, kdyby něco. Protože já bez jídla nefunguju. Ti, co mě znají, to určitě potvrdí. Plán byl vyrazit na trek po směru hodinek. Víc plánů nebylo. A tak jsme šli. Černá Hora, Kosovo, Albánie a zpět Černá Hora.
Nahoru a pak zas dolů. A opět znovu. A stále dokola. Rovinky jsme téměř nepotkali. Příroda okolo se krásně měnila. Zprvu mi připomínala Beskydy. Pak rumunská hluboká údolí. A bosenská bílá skaliska. A pak byly hory ještě vyšší a monumentálnější. Což už mi nic nepřipomínalo, páč jsem nikde takhle dřív nebyla.
Některé momenty neměly chybu, západ slunce kousek od Hranic Černá
Hora – Kosovo
Vesnicemi bez obchodů a vaření na ohni
No a pak jsme zjistili, že obchody ve vesnicích neexistují. Vesnice totiž znamená, že po údolí je rozeseto pár obytných stavení. To je vše. Spousta z těch domů je navíc jen kamenná stavba, bez elektřiny a bez vody uvnitř. Takže zásoby jídla nám najednou trochu nevycházely. Ale občas jsme někde dostali najíst, tak se dalo vydržet. Než se nám rozbil jejich prapodivný vařič.
Jakmile jsme překročili hranice Kosova, ráz krajiny se začal příjemně
měnit ve vyšší a skalnatější hory
Začali jsme tedy vařit na ohni. Což není problém, dokud se člověk nedostane na spaní vysoko do skal, kde už žádné stromy nerostou. A tak jsme si táhli poslední dvě hodiny cesty na zádech hromadu dříví, abychom si mohli udělat něco k večeři a ke snídani. Třeba těstoviny ke snídani, protože veškeré pečivo už bylo dávno pryč a zbytek plesnivý.
Přežili jsme. Já jsem hlady neumřela, kupodivu nás i pustili zpět domů. No, a já už zas myslím na nějaký další krásný výlet do neznámých krajin.
Místní do hor nechodí, toto jezero, bohužel, bylo už relativně blízko
turistické oblasti, odkud místní v žabkách přece jen byli ochotni pár
kilometrů popojít, a tak to tam i vypadalo, když odpadky bylypomalu na
každém kroku, ochrana jejich vlastní nádherné přírody místním zatím
nic moc neříká
Během těch několika dnů jsem zjistila, že
- přežiju v horách i jen o snídani a pak až něco mezi obědem a večeří,
- moje funění do kopce je hlasitější než kručení v břiše,
- v Praze si musím kapat do očí několikrát denně. V přírodě bez všeho městského znečištění ani jednou za těch 10 dní,
- je to trek, který je rozfázovaný na 10 částí. Chodí se 10–14 dní,
- my ho museli stihnout za 9 dní,
- je možné za celou dobu potkat v horách jen tři turisty a pár místních pastevců,
- mluvit tak půl hodiny denně mi bohatě stačí,
- balkánský sýr nechci chvíli ani vidět,
- domácí čerstvé kravské mléko/kefír se vypít dá. Stačí, když je člověk pár dní v horách a sám smrdí víc než to mléko…,
- žijí zde lidé s velkými sny. Ve svém guesthousu nemají ani elektřinu, ale současně vedle na louce staví vlastnoručně bazén a plánují ve svahu udělat sjezdovku a postavit vlek!,
- zchladit úpal a úžeh totálně ledovou koupelí není vůbec blbé. Člověku hned odezní příznaky,
- v Černé Hoře normální bombu na vařič neseženete. Nejspíš ani v Kosovu či v Albánii. Mají svůj vlastní typ. Děsně velký prapodivný vařič, který navíc asi pátý den cesty přestal fungovat. Příště si koupím zásoby tuhého lihu, plechovku piva a vyrobím si vlastní vařič. Už se na to hrozně těším! ,
- černohorští policajti jsou docela fajn. Neptají se, na co nemají. A ještě přijdou nabídnout slané tyčinky,
- žijí tu štíři!,
- a obří pavouci,
- potkat zmiji růžkatou není tak snadné, jak jsem si přála,
- zlomenému malíčku na noze 200 km trek velice pomohl. Konečně zase získal svůj původní tvar a velikost! Kdo by to byl řekl??
- kůže může být človéku malá. Nebo aspoň mně… když jsem přijela domů a dávala jsem si sprchu, zjistila jsem, že jsem tak spálená od sluníčka, že jsem v té kůži celá stísněná,
- že se můžu spálit tak, že se sloupe nejen jedna vrstva kůže, ale hned i ta pod ní,
- 10 dní v horách je moc fajn. Pak ale přijedete domů, sundáte pohorky, a máte vypálené bílé ponožky. Tak až mě potkáte, nesmějte se mi. Stačí, že to dělají úplně náhodní cizí lidi,
- vypalují tam stromy. Ale nezjistila jsem proč. Člověk jen potkával hoříci stromy, doutnající stromy a hromadu už jen ohořelých stromů,
- nohy si tak třetí den na tu námahu zvyknou,
- větší problém byl po návratu domů. Zvyknout si pak zas na to, že člověk nechodí, že si může sednout na židli, dát si teplnou sprchu,
- krizový den nemusí být třetí. Ale klidně osmý,
- že se v Kosovu mluví převážně albánsky,
- „Děkuji“ se v albánštině řekne „Faleminderit“. Ani po pěti hodinách jsem si to slovo nepamatovala,
- Kosovo vůbec není takové, jaké jsem si ho představovala,
- krávy jsou vlastně dost tichá zvířata, pokud nemají na krku zvonec,
- v Kosovu a Albánii se střílí asi běžně,
- asi nestříleli na nás,
- tape je na lepení puchýřů fakt skvělá věc!,
- český zapalovač ve výšce nad 2000 metrů nějak stávkuje,
- podstoupit covid test je fakt nepříjemné,
- ale jsem aspoň negativní,
- že já patřím do přírody, do hor. Ne do města.
Přejeté mládě užovky, na dotek krásně heboučký had
Po návratu domů mi chybí
- chladné noci vysoko v horách, kde se tak krásně spalo,
- úplně rudé západy slunce,
- jasná jednoduchá linka dne. Vstát, sbalit se, nasnídat se a jít. Jít až do večera, najít místo pro stan, večeře a spát,
- minimum telefonního signálu,
- pocit být součástí té nádherné přírody,
- vůně luk a polí. Možnost udělat pár kroků a mít nasbírané všelijaké bylinky na čaj,
- ty nejkrásnější výhledy přímo ze spacáku,
- mít krásně vyčištěnou hlavu. Na nic nemyslet. Jen mít všechny ty pocity, díky kterým si připadám, že opravdu žiju.
V některých místech treku bylo velké množství nádherných
potůčků, vodopádů a krásných míst ke koupání
Člověk se musel naučit brát krávy jako každodenní součást cesty,
ty, které přežvykovaly trávu půl metru ode mě, byly v pohodě, ale ty,
které na mě koukaly naprosto nevraživě ze dvou metrů, z těch jsem neměla
dobrý pocit
Výhled z Trojmezí (Tromeda – 2366 m) aneb na hranicích Černé Hory,
Kosova a Albánie
Zla Kolata (2535 m), nejvyšší bod Černé Hory, byla i nejvyšším
místem naší cesty, abychom na ní došli/vylezli, opustili jsme na chvíli
trasu Peaks of the Balkans
Spaní v sedle (2170 m) pod vrcholem Maja e Roshit (2525 m), nocování
takto vysoko mělo jednu nevýhodu, stromy už tak vysoko nerostou, tak
nezbývalo nic jiného, než si dříví na oheň přinést už asi ze
1700 metrů, čehož jsme nelibovali
Asi neznám hezčí pohled přímo ze spacáku
A pohled ráno!
Oko Skakavice je neuvěřitelně krásné místo se šíleně ledovou vodou,
voda zde vyvěrá z hlubin a je skvělá jak na pití, tak na koupání –
pro otužilé… kůže mě pálila ještě docela dlouho, a to jsem, myslím,
celkem zvyklá
A takovými výhledy se s námi hory loučily, snad aby nám nebylo líto,
že už naše cesta pomalu končí