Druhý říjnový víkend nás čekaly další kopce Vrchařské koruny Valašska. Měli jsme jich vyjet hodně, ale nakonec se to díky Krkostěně dost omezilo. Ze začátku to tak vůbec nevypadalo.
V sobotu 9. října ráno jsme vstali kolem 8:00 a dali si dobrou snídani. Rozhodli jsme se, že pojedeme čtyři kopce, ale co se stalo potom, bylo nepředvídatelné. Já, Anička, Jitka a Honza jsme dali kola do auta a jeli směr Kaňúr. Cesta měla být dlouhá asi 45 minut, a tak jsme rozbalili nějaké sladkosti n a posilněnou. Dlouho jsme si povídali a cesta tak uběhla rychle. Nakonec auto zastavilo a byli jsme na místě, odkud jsme měli vyjet. Přesněji řečeno bylo to v Nedašově Lhotě.
Na Kaňúr po červené značce
Vyrazili jsme do kopce, abychom se napojili na červenou značku, po níž to mělo být asi 3,5 km. Červená je krásná hřebenovka, jeli jsme po cestě obklopené loukami. Cesta postupně stoupala. Jeli jsme lesem a místy to bylo i dost do kopce. Nakonec jsme vyjeli do posledního krpálu. Ocitli jsme se na dlouhé louce, kde byl kámen a v něm jelení roh. U rohu jsme se navzájem nafotili, to byl náš první kopec. Pokračovali jsme to louce do ještě menšího kopce na hlavní vrchol.
Když jsme ho vyjeli tak tam, byly moc hezké výhledy. A nakonec se rodiče rozhodli, že Honza odbočí a pojede někam pro auto, zatímco my pojedeme dlouhý okružní sjezd. Dolů to byl celkem krpál, takže jsme i slezly z kola, abychom se nenabouraly. Ještě jsme taky projeli kolem takových laviček, kde jsme si s Aničkou udělaly různé fotky. A o chvíli později už jsme byli u auta. Tam už čekal honza, a vyjeli směrem k dalšímu kopci.
Nejhorším kopcem byla Krkostěna
Dojeli jsme do Kychové, vyndali kola a nasadili helmy. A vyrazili po cestě údolím. Po chvíli jsme odbočili na lesní cestu, co byla víc a víc do kopce a víc a víc zarostlá. Honza už se nechtěl vrátit a to byla velká chyba, protože cesta za chvíli byla strmá jako Mount Everest. Opravdu nám to připadalo, že byla dlouhá asi 30 km. S Aničkou jsme byly vážně hrozněotrávené a vůbec se nám nehtělo.
Krkostěna byl ten nejhorší kopec, co jsme kdy jeli. Po velmi dlouhé době tlačení kol strmým lesem jsme konečně byli nahoře. Na hřebenu to už bylo dobré, vyhlídky byly krásné a mohli jsme zase normálně jet. Po hřebenu jsme dorazili na náš druhý dnešní kopec celí poškrábaní a unavení. U druhého kopce jsme už potkali i nějaké lidi, byl tady totiž závod Javornická padesátka. Opět nás rodiče nafotili. V tom jsme se prostřídali. Cestu dolů jsme jeli po červené a pak po žluté značce, ale byla mnohem lepší naproti té, kterou jsme tlačili nahoru.
Dorazili jsme k autu a rodičům nezbívalo nic jiného, než nás vzít na oběd. A tak jsme zajeli do nějaké restaurace a dali si moc dobrou pizzu. A na konec už jsme jeli spátky do Jablůnky.
