Nejvyšším vrcholem Vrchařské koruny Valašska je vždy jednou za několik let ikonická Lysá hora (1323 m). Letos jsem tak musela na Lysou horu vyjet poprvé i já, v minulých ročnících naštěstí nebyla.
Na Lysé hoře, táta má v ruce prasknutý řetěz
Ještě v polospánku jsem se rychle nasnídala a hned jsme vyjeli. Cesta byla docela dlouhá a chtěli jsme tam být mezi prvníma. Asi jsem v autě usnula, protože si pamatuju jenom krátké úseky z cesty. Dojeli jsme na místo na parkoviště pod přehradou. Ani jsme se pořádně nestačili rozkoukat a hned jsme vyrazili.
Do kopce jsme se rychle zahřáli
Ráno byla celkem zima, takže mi táta řekl, že se mám obléknout, ale hned jak jsme začali usilovně šlapat mi bylo teplo. Cesta byla docela v pohodě. Po kilometru jsme vždycky udělali zastávku na vydýchání a pokračovali jsme dál. S Ladou jsme si většinu cesty povídaly, aby nám to rychleji uteklo. Někdy byly na cestě popadané listy, což se mi líbilo, protože to dělá hezkou podzimní atmosféru, celou dobu bylo ale bohužel zataženo, takže jsme nic neviděli. Řekla bych takové typické podzimní počasí.
Od půlky jsme se cpaly zbytky borůvek
Kousek za půlkou už mě to přestávalo bavit, ale dojet jsem tam stejně musela, tak jsem se na to snažila moc nemyslet. Na pár místech byly i borůvky, tak jsem si jich pár dala. Snažila jsem se už po cestě vyhledávat vrchol, ale vůbec nebyl vidět, což nebylo moc pozitivní. Pak už jsme se napojili na asfaltovou cestu, po které to bylo jenom něco přes dva kilometry. Táta nás strašil, že by tam mohly být davy lidí, ale ve skutečnosti jich tam moc nebylo.
První legrační příhoda – roztržený řetěz pod vrcholem
Po chvilce se ale tátovi roztrhnul řetěz, takže musel dojít asi dva kilometry k vrcholu pěšky. Šel ale docela rychle, takže jsem tam s ním přijela nastejno, možná o chvilku dřív. Došli jsme k vrcholu, ale nebylo moc vidět, protože byla velká mlha. Jitka poprosila nějaké paní, jestli by nás nemohly vyfotit, což ochotně udělaly. Hned na to jsme se šli najíst do Bezručovy chaty, protože jsme už všichni měli velký hlad, i když se táta tvářil, že to hrdě vydrží i cestou zpátky. Já s Ladou jsme si daly jeden velký knedlík plněný švestkami a táta s Jitkou měli polívku. Na jídlo jsme čekali přibližně 15 minut, protože chata byla poměrně plná.
Obsluha na Bezručově chatě zatajila přítomnost cyklo nářadí na chatě
Táta si tam chtěl půjčit nějakou věc na opravu řetězu, ale obsluha za pultem tvrdila, že na opravu kola tam nemají vůbec nic. Po jídle jsme se sbalili a namířili si to zpátky k autu. Lidí bylo venku čím dál tím více, takže jsme byli docela šťastní, že jsme přijeli, když tam ještě tolik lidí nebylo. Nejdřív 2 kilometry po asfaltce a pak odbočkou doprava na více “lesní” cestu. Tátovi to jelo, dokud se neobjevily rovinky. Pak už jsme ho úplně ztratili. Ne že by někde špatně odbočil, ale že se nám ztratil z dohledu. Zkoušel jet na kole na koloběžku, ale prý to moc nešlo. Sjezd jsem si dost užila, i přesto že tam bylo pár mírných výšlapů, ale nebylo to nic hrozného.
Druhá legrační příhoda – píchnuté zadní kolo
Cestou jsme se ještě fotili na vyhlídkách. Až pak jsem si všimla, že se vyjasnilo a Lysá byla krásně vidět. To mi dokonce i zlepšilo náladu, protože kolem ní ještě pořád byla místy mlha, takže to vypadalo moc hezky a ideálně na focení. Tak po 20–30 minutách jsme dojely k autu. Ještě jsme se jeli podívat k přehradě, od které jsme vyjížděli. Udělaly jsme si fotku sebe u přehrady, a i samotné přehrady, a pak jsme se jenom kochaly tou nádherou, kterou jsme měly před očima. To už ale táta volal, že píchl kolo, takže jsme ještě musely čekat, než vymění duši. Ale vzhledem k tomu, jak táta jezdí, jsme nečekaly moc dlouho a po chvilce byl už u auta.
První výjezd na kole na Lysou horu byl povedený
Pak s Jitkou nasadili kola a mohli jsme odjet. I když se mi výjezd na Lysou zezačátku moc nezamlouval, tak jsem si ho užila stejně jako každý jiný výjezd. Byla jsem na sebe i pyšná, že jsem to zvládla, protože to byl můj první výjezd na Lysou na kole a na konec mě i táta pochválil.
