Na druhý prodloužený květnový víkend (5.-8. květen 2012) naplánoval Ropák skialpinistický výlet do oblasti Ortleru. Předpověď počasí neslibovala na první dva dny nic pěkného, takže jsme optimisticky očekávali, že předpověď nevyjde. Vyšla.

Šlapeme ze Suldenu vzhůru

Fotogalerie:
The end of skialpinism season in the Alps – Ortler and Ötztal, May 2012

Do Suldenu jsme přijeli před devátou hodinou ráno a měli jsme v úmyslu využít lanovky do výšky 2610 metrů. Lanovka ovšem od 1. května nefungovala. Hustě pršelo, a déšť přecházel s blížícím se polednem do sněžení. Nakonec jsme to nevydrželi a za méně hustého sněho-deště se převlekli do skialpinistického. Ušli jsme pár set metrů pěšky, než bylo možné na silnici vedoucí k horní stanici kabinkové lanovky nasadit lyže.

Sněhu v oblasti Ortleru už moc nezůstalo

Za snižující se viditelnosti a hustého sněžení jsme došli k Schaubachhütte alias Rifugio Cittá di Milano (2581 m), kde jsme to kvůli počasí zabalili. Přechod přes ledovec a sedlo na další chatu jsme tak odložili na jindy. Sjeli jsme zpátky do údolí a rozhodli se přesunout do údolí Ötztál. Volba padla na oblast nad Obergurglem – po sedmi letech jsme se opět ocitli na místě činu Skialpinistický výlet do Ötztálských Alp, 14. – 15. května 2005 – aneb připomenutí Ropákových prvních dvou skialpinistických alpských túr v životě.

Schaubachhütte alias Rifugio Cittá di Milano (2581 m) pod Ortlerem z nadhledu

Ötztálské Alpy – slunečno a spousta lavin

Do Ötztálského údolí jsme přijeli navečer, kdy už bylo pozdě řešit nějaký přístup na chatu. Jako paštikáři jsme se proto vyspali vysoko nad údolílm v Oetzu. Ráno nás potěšilo slunečným počasím a nezbývalo, než se rychle přesunout do Obergurglu.

Cestou z Obergurglu na Langtalereckhütte (2450 m)

Na knci Obergurglu jsme na sjezdovkách stále pokrytých dostatkem sněhu nastoupali na pásech k jejich horním stanicím. Po rolbou upravené cestě jsme došli k chatě Schönwies Hütte (2270 m). Po zimní cestě jsme pokračovali na Langtalereckhütte – Karlsruher Hütte (2450 m). Kus před Langtalereckhütte jsem ještě zahlédli u Zollhütte osamělého kamzíka.

Cestou na Langtalereckhütte

Na chatě jsme se ubytovali, občerstvili a za sněžení a mlhy vyrazili vzhůru směrem k Eisseekogelu (3228 m). Ve výšce přibližně 2800 metrů byla mlha a sněžení natolik husté, že jedinou volbou byl návrat do údolí. To umocnili ještě velké bakule sněhu nalepené na stoupacích pásech u všech skialpinistů. Sjezd byl neméně zábavný než výstup, když jsme se v mlze snažili dohledat výstupovou stopu a podél ní jet dolů. Přímo nad chatou jsem při sjezdu spustili ještě malé splazy. Po návratu na chatu jsme důkladně povečírkovali, i když nám v tom trochu bránila cena piva. Chatař ji sice zaokrouhlil na celá EURa směrem dolů (až na malé výjimky), ale stejně to nebylo ideální.

Nedělní konečná, viditelnost zanedbatelná, husté sněžení a k tomu stoupací pásy olepené sněhem

Pondělní ráno slibovalo důkladné propečení se na slunci. Všichni se proto mazali o sto šest krémy s co nejvyššími ochrannými faktory. Stejně to ale mnohdy nepomohlo. Za cíl byl zvolen předvrchol severního vrcholu Hochwilde (3461 m) a podle počasí další blízké nižší vrcholy. Plán to byl pěkný, ale motivace se vytrácela s rostoucí teplotou vzduchu a vysušením účastníků.

Od chaty Langtalereckhütte k ledovci Längenfaler Ferner

K začátku ledovce Längentaler Ferner jsme spořádaně dorazili všichni. Navázali jsme se na dvě lana (4+3 lidi) a ledovcem postupovali na jih. Teplotně to bylo peklo, a proto začala brzy zaostávat tříčlenná úderná skupina. S menšími problémy způsobenými sluncem a nadmořskou výškou jsme došli do výšky přibližně 3090 metrů. Během dlouhé obědové přestávky s opékáním se na slunci dorazila i trochu opozdilá trojice.

Moje stopa není ideální, malou omluvou může být to, že jsem jel na pásech

Slunce zamávalo s výstupovou motivací účastníků natolik, že část se rozhodla ke sjezdu do údolí. Naše trojice pokračovala dále. Cesta do sedla nebyla kvůli novému sněhu úplně bezpečná, ale nahoru jsme se dostali v pořádku. Pohled do Itálie a na západ ovšem nevěstil nic dobrého – hnala se oblačnost se sněžením. Mohli jsme tak litovat dlouhé obědové přestávky, když jsme to s Ropákem chtěli hned otočit, abychom si užili sjezd po ledovci, zatímco Hynek chtěl dojít co nejvýše pod severní vrchol Hochwilde.

Šlapeme k ledovci Längenfaler Ferner

Sjezd ze sedla mezi Anna Kogelem a Hochwilde už byl za sněžení a mlhy. Sjezd byl okořeněn několika sněhovými splazy. Pod sedlem jsme ve zhoršující se viditelnosti sledovali výstupovou stopu a podél ní sjeli do dolní části ledovce. Následující rovinatý sjezd v těžkém mokrém sněhu byl docela v pohodě. S Ropákem jsme se hecli a přes hřeben u chaty přešli bez stoupacích pásů, zatímco všichni před námi si je nasazovali.

K ledovci Längenfaler Ferner

Po noci ve winterraumu nás čekálo krásné úterní ráno 8. května. Ve trojici jsme měli v úmyslu dojít na vrchol Eisseekogelu (3228 m) a z něj sjet přes ledovec Hangere Ferne do údolí Rotmoostal. Jako hodně ambiciózní se vzhledem k vysokým teplotám nad nulou dal považovat nápad si kromě Eisseekogelu střihnout také Vord. Seelen Kogel (3290 m). Vysilující slunce nás přesvědčilo o tom, že jeden kopec bude stačit. V první části výstupu nás doprovodili ještě Lenka s Adamem, kteří následně sjeli zpátky na chatu.

K ledovci nám chybí jenom kousek

Došli jsme na konec doliny po zbytcích ledovce Hocheben Ferner (teda aspoň si myslím, že tam ještě pod sněhem nějaký je) a podobnou výstupovou stopou jako při Skialpinistický výlet do Ötztálských Alp, 14. – 15. května 2005 se chtěli dostat na hřeben. Vzhledem k poměrně velkému lavinovému nebezpečí byl zvolen pěší výstup malou samovolnou lavinou-splazem. Z hřebene byl fantastický panoramatický výhled a k nejvyššímu místu – vrcholu Eisseekogelu (3228 m) – to už bylo jenom kousek.

Samovolné laviny byly všude kde se člověk podíval

Na Eisseekogelu (3228 m) je kamenná mohyla, kterou si ani Ropák ani já nepamatujeme z roku 2007. Nevadí, odpočinek s nádhernými výhledy neměl na vrcholu chybu. První část sjezdu byla jako kdysi… až na to, že jsme tentokrát odbočili doprava k sedlu pod Eisseekogelem. Tady začaly trochu problémy vzhledem ke sklonu svahu, množství skal a lavinovému nebezpečí. Nakonec to Hynek a Ropák nějak sestrouhali svahem napravo od sedla (při pohledu z vrcholu). Já jsem si nejprve odkopal převěj, a poté jsem bokem sesunul prvních asi deset metrů došikma vlevo. Ropák zhodnotil sklon takto: „Já jsem zvyklý, že když se opřu hlavou a narazím do stěny, že je to skon 60 stupňů. A ještě vím, že do 55 stupňů se nebojím, pak trochu… jako nahoru :-)“.

Ledovec začíná, vážeme se na lano

Následný sjezd po ledovci Hangerer Ferner neměl chybu. Níže sníh začal významně měknout stejně jako rostl počet samovolných standardních a samovolných lavin. Původní cesta na dno údolí se ukázala vzhledem ke skalním prahům jako nereálná. Hynek si to vylepšil o malý pád do žlabu zakončeného skalním prahem, kde dle vlastních slov může děkovat pouze sichrákům, že mu zůstala jedna lyže v dosahu. Jinak by ji hledal o hodně níže a dál někde pod skalami. Museli jsme znovu nasadit pásy, a přesunout se o kus výše. Sjezd v měkkém mokrém sněhu byl dost náročný až po další skalní prahy. Tady začalo různé proplétání po sněhových polích.

Navázali jsme se hned na začátku ledovce Längenfaler Ferner

Závěr v údolí byl průjezd staršími základovými lavinami. Připomínalo to hodně rozbité a velké oraniště. Akorát místo hnědé barvy bylo vše sněhově bíle. Závěrem údolí Rotmoostal jsme došli a dojeli k chatě Schönwies Hütte. Od chaty je to už jen kousek po prohnuté silnici k začátku lyžařského střediska. Lyžování po sjezdovkách bylo zřejmě zakončením skialpinistické a lyžařské sezony 2011–2012. Výlet do oblasti Ortleru a Ötztálu vypadal zpočátku kvůli počasí ne moc povedeně, ale nakonec vyšel dokonale!

K ledovci padají z hřebene lyžařský zajímavé žlaby

Odpočinek na ledovci Längenfaler Ferner

První čtveřice šlape ledovcem následována trojicí na druhém laně

Do tří tisíc metrů už toho moc nezbývá

Rozdělujeme se – někteří jedou dolů, a dále pokračuje pouze trojice

Ropák dochází do sedla, za ním se vypíná Anna Kogel

V sedle mezi Anna Kogelem a severním vrcholem Hochwilde

Severní vrchol Hochwilde vyléza z mlhy

Vlevo jižní vrchol a vpravo severní vrchol Hochwilde

Výlet na Eisseekogel v dolní části

Parádní výhled na Hochwilde a ledovec Längenfaler Ferner

Jak nejlépe nahoru? Těžko říct, ale laviniště je dobrá možnost

Cestou na vrchol Eisseekogelu neměly svahy cvičný sklon

Docházím na hřeben u Eisseekogelu

Ropák těsně pod vrcholem Eisseekogelu

Začátek sjezdu z Eisseekogelu v podání Ropáka

Hynek těsně nad skalami

Údolí Ötztál je pod námi

Sklon více než výživný

Ropák pod skalami

Ze sedla jsem napřed odkopal kus převěje a poté jsem kus sesunul bokem

Pod sedlem u Eisseekogelu

Samotný vrchol Eisseekogelu není z tohoto místa vidět

Sníh nám nějak měknul a začalo se padat

Další část sjezdu – tady už hrozily velké základové laviny

Dostáváme se do dalších skal

Tak, a tady už byly jen a pouze základové laviny

Těmito skalami vlevo od základových lavin je výstupová i sjezdová trasa

Laviništěm se nejezdí nejlépe, je to oraniště, akorát má bílou barvu

Odkazy:
Langtalereckhütte – Karlsruher Hütte (2450 m)
Langtalereckhütte, 2.450 m DAV Sektion Karlsruhe
Na kolo to tam teď ještě není Langtalereckhütte bike tour

autor: Jan Pala - palič