Povánoční čas je už tradičně určen pro Ropákův memoriál ve dnech 26. až 30. prosince pořádaný 155. horolezeckým oddílem Vsetín ve spolupráci s Komisí tradičního skialpinismu ČHS. Na konci roku 2019 vše vyšlo natolik dobře, že jsme zažili jak parádní prašan, tak i silné vichřice a mlhy. Letos jsem se ho zúčastnil poprvé a zároveň to byl můj první výlet do Vysokých Tater za sněhem. O memoriálu jsem si dosud jen něco málo přečetl, a tak jsem byl zvědavý, jak to bude ve skutečnosti.
Skialpová procházka 27. prosince – nasazujeme tulení pásy pod
Malým hangem
Můj výlet začal vyzvednutím vybavení z půjčovny v Hradci Králové. Po příchodu do půjčovny a postupném shromažďování potřebného vybavení však pánové zjistili, že jim některé věci chybí. Mezi ně bohužel patřil lavinový vyhledávač a také skialpové pásy, bez kterých bych toho nejspíš moc neudělal.
Odřezávání sněhového bloku na jeden z mnoha testů stability
sněhové pokrývky
Místo 156 cm dlouhých lyží raději 180 cm
Po pár telefonátech mi byla učiněna nabídka jiných lyží, ke kterým pásy kupodivu byly. Mělo to však jeden háček. Lyže, které mi chtěli půjčit, měly na délku pouhých 156 cm (měřím přibližně 187 cm). Doprovázen slovy majitele, že při skialpu jde hlavně o co nejmenší hmotnost, tření pásů a že mě vlastně žádný prašan nečeká, jsem se snažil vymyslet alternativu, která by zachránila můj pobyt ve Vysokých Tatrách.
Špatné počasí se dá dobře využít na metodický výcvik a
opakování
Nakonec mě však palič zachránil nabídkou freeridových lyží s vázáním o hmotnosti okolo 2 kg. Nabídku jsem byl nucen přijat a tak jsem se snažil najít pár pozitivních věcí. Našel jsem celé dvě pozitivní věci, že budu mít pěkné lyže a že trochu posílím nohy. Po sbalení všech věcí z půjčovny jsem konečně mohl pokračovat na noční vlak, který mě dovezl až na Slovensko, kde jsme pak měli sraz ve Starém Smokovci.
Vojta si prusíkuje na Téryho chatě
Ze Starého Smokovce rovnou na tuleních pásech
Při prvním setkání s lyžemi se mi dokonce ani nezdály tak těžké. Nasadili jsme tedy pásy a vyrazili podel lanovky směrem na Hrebienok a přes Zamkovského chatu na Téryho chatu. Po cestě jsme místy museli přejít pár kamenů vykukujících ze sněhu, ale jinak cesta za přijatelného počasí plynula poměrně krásně.
29. prosince sice bylo krásně, ale velká zima doprovázená
pekelným větrem
Pod Velkým hangem jsem trošku začínal váhat, jestli budu vůbec schopen dojít až na chatu. Později jsem však bez dechu zjistil, že stoupání technicky zvládnout jde, ale sem tam se začínal projevovat řidší vzduch. Na chatě na nás však naštěstí čekaly vyhřátá kamna, teplá polévka a horký čaj. Po menším odpočinku pak následovala teorie o lavinách a jednoduché procvičení s vyhledávači. Pak už jen večeře, zábava do večera a spánek.
Stoupáme do zřejmě jediného bezpečnéo místa Malé Studené
doliny – nejlepší sníh a nejlepší stabilita
Aklimatizační skialpový výlet v hromadách nového sněhu
Druhý den se rozfoukal vítr a začal padat sníh. Po snídani nebylo kam spěchat, takže jsme jen v poklidném tempu vyrazili směrem pod Sedielko. Po delším šlapání v místy až metr prašanu paliče i Adama nejspíš přestalo bavit prošlapávat cestu, a tak jsem napůl dobrovolně šel první já. Od nikoho za mnou jsem neslyšel žádné stížnosti, takže byli nejspíše alespoň trochu spokojeni s mou prací.
Vojta ještě na dvou lyžích
Kus pod Sedielkem jsme sundali pásy a čekal nás první sjezd. Jakmile se dostal po Adamovi na řadu palič, urval si ve druhém oblouku menší lavinu, ze které mu vylézala snad jen zelená čepice Lysohoři a brýle Gnarly Owl. Po pár desítkách metrů se lavina zastavila a Braňo, kterého lavina popovezla, zjistil, že mu z ruky mizel mobil. Po 30 minutách procházení laviniště se mobil konečně našel a sjeli jsme zpět za Adamem, který zatím připravil klouzavý blok. Odpoledne jsme pak ještě znovu procvičovali metodiku vyhledávání zasypaného v lavině, vykopávání a sondování.
Neskialpová skupina se za špatného počasí věnovala štandování, slaňování a lezení na plotnách nedaleko chaty.
Práším si na 180 cm dlouhých lyžích, na v půjčovně
doporučovaných 156 cm dlouhých lyžích bych sem ani nevyšel
Metodický den na chatě při vichřici
Třetí den se počasí snad ještě zhoršilo. Nakonec pak snad ani
většina nevystrčila paty z chaty. Uvnitř jsme se tedy učili a
procvičovali různé uzly. Později jsme také trénovali záchranu člověka
z ledovcové trhliny a následně pak zavěšeni na zeď utvrdili toto
trénování. Na stěně to trvalo o dost déle než na zemi. Nebo aspoň
u některých. Vojta to komentoval takto:
„hekám tu jak v gay pornu“
„jak se vlastně dostaneme dolů?“
„my jsme ještě neslaňovali“
„jak mám otočit ten kýbl“
„lidi necítím už levou nohu“
Metodicky nesprávný sjezd ve dvou
Jen Adam s bruderem neodolali a vyrazili si sjet svah vedle chaty s dojezdem pod Malý hang. Z ostatních část lidí z Jablůnky a Ratiboře pěšky odešla (bořili se až po hrudník). U jiných pěšáků potom proběhla záchrana HZS dole v Malé Studené dolině nebo u jedné dvojice i v Malém hangu pod chatou (zachraňovali Kamil a Matyáš).
Když se práší od lyží
Parádní slunečné prašanování za silného větru
Čtvrtý den už se konečně počasí vzpamatovalo a bylo vidět i dál než 20 metrů. Proto jsme se konečně zase někam vydali na lyžích. Po nějaké chvíli jsme konečně došli pod něco, co by se dalo sjet. Vystoupali jsme tedy a jeden po druhém jsme si každý udělali nějakou tu pěknou stopu v hlubokém prašanu. Po dalších dvou výstupech a sjezdech se část skupiny rozhodla odjet zpět na chatu. Zbytek si ještě vyšlápl až do sedla, pod kterým jsme jezdili.
Neúspěšné hledání lyže
Já samozřejmě nechtěl jít na chatu, takže jsem po delší chvíli
dorazil do sedla, kde jsem počkal na Vojtu, Brudera a Janu. Udělali jsme si
pár krásných fotek a (někteří) vesele jsme se vrhli na zpočátku prudký
sjezd. Tento sjezd však Vojtovi neudělal takovou radost jako mně. Po chvíli
sjezdu však upadl a narozdíl ode mě mu vypla lyže a zmizela ve dvou metrech
prašanu. Po hodině hledání se Vojta rozhodl rozloučit se s lyží a
zvláštním stylem jízdy na monoski se se mnou pokoušel dostat na chatu. Sám
Vojta to komentoval takto:
„Au, moje záda“
„kde je doprčic moje lyže?“
„mě to zasype a najdou mě na jaře”
Se zapadajícím sluncem v Malé Studené dolině
Cesta to nebyla jednoduchá. Místy byly stopy dost zafoukané, slunce už nebylo zrovna nejvýše a my nebyli nejblíž k chatě. Místo sjezdu zpět na chatu jsme tedy já na lyžích a Vojta na lyži rychlostí chůze pohybovali směrem k chatě. Po dlouhé cestě jsme potkali paliče, Adama a Dušana, kteří znovu stoupali od chaty nahoru a po upřesnění, kde hledat, se šli podívat po Vojtově lyži. Rozkopali celý svah do hloubky dvou metrů a lyži bohužel nenašli. My jsme se mezitím dostali promrzlí na chatu.
Cestou na chatu v Malé Studené dolině
Závěrečný den s přesunem domů
Poslední den nebylo počasí tak dobré, jako o den dříve, takže jsme rovnou zamířili do doliny, abychom stihli některý z brzkých vlaků do České republiky. Vojta na jedné lyží jel až úsek z Hrebienku do Starého Smokovce, což pobavilo řadu pěších turistů a vyslechl si i nějaké nemístné poznámky.
Svítání na Téryho chatě
