No bude to dlouhý. Už jsem tu dlouho nic nenapsala. Mohla bych vždycky
být nespokojená, ale když se zamyslím a sama sebe se zeptám (bez
porovnávání s ostatními, bez zášti a bez přetvářek), tak vím, že se
mám fakt dobře.
Moje děti berou cestování jako naprostou samozřejmost, asi jako to, že
nemají nikdy hlad.
Ano, cestujeme extra super low cost, abychom na to měli, ale pořád můžeme. Projedeme Evropou a Schengenskými zeměmi, aniž bychom někde stáli a někdo nás zastavil a legitimoval. Žijeme v takové svobodě, že se kultury prolínají a každý si každý den může vyzkoušet, co se mu zachce. Žádný názor není špatný, dokonce ani ty extrémní. Přistupuje se k lidem jako jedinečným bytostem a pokud někde ne, je stále snaha to změnit.
Stále můžu jít do plného obchodu s potravinami a svým dětem koupit
zeleninu, ovoce (třeba i z druhého konce světa), maso, čokoládu a
i přestože poslední roky musim koukat na to, kolik to stojí a učit děti
šetřit-stále můžu.
Moje děti můžou chodit do školy, ale taky nemusí. Máme to právo**
volby**.
To jsou věci, které bych chtěla svým dětem dopřát i dál. Ale chtěla bych je taky naučit, že ty hodnoty nejsou samozřejmé a nemusí být ani trvalé.
Záleží na každém z nás, jak přijmeme svoji vlastní zodpovědnost, a tak půjdu volit. Stejně jako v životě i v politice jsou těžká období, kdy všichni nemusí dělat všechno úplně správně, ale pokud si to umí přiznat a pokud i tak kráčí správným směrem a májí v sobě lidství a nedělají vše jen pro sebe, ale taky pro lidi příští, neztratí moji důvěru.
Volme a mysleme, mysleme na to, že se nechceme mít dobře jen my a právě teď…ale i pak!
