Krátký výlet na skialpech 13. března 2009, zase Malá Fatra, opět trasa Štefanová (625 m) – Stoh (1607 m). Pouhým stiskem CTRL + C a CTRL + V by se dal vytvořit článek o naší návštěvě krásné Malé Fatry, neboť se téměř na chlup vše opakovalo jako v roce 2007.
Cesta do sedla Medziholie, v pozadí oba Rozsutce
Úvahy o Chopku vzaly za své kvůli počasí a také kvůli nejpříznivější dostupnosti. Vyhrála Malá Fatra a jak se nakonec ukázalo oprávněně. V nížině horko, na vrcholu zima, vítr, mlha, při cestě zpět zato parádní sníh a skvělé lyžování.
Odpočinek v sedle, pásy se opět malinko lepily
Nejdříve jsme měli jet ve více lidech, ale nakonec, jak už to bývá, někteří nemohli, další odpadli kvůli pracovním povinnostem, ostatní se zase obávali počasí, a tak jsme vyjeli z Valašského Meziříčí jen s bratrem. Odjezd v 5:00 měl zaručit, že na túru nastoupíme celkem časně, ovšem na zasněžené vozovce s místy hustým sněžením se cesta prodloužila jedenkráte déle.
Ze Stohu v čerstvém prašanu
Do Štefanové přijíždíme až před 8:00, z Valašska zvyklí na příděly sněhu si vyhážeme lopatou parkovací místo, a tak vyrážíme s trochu malým zpožděním za padání mokrého sněhu směr Medziholie.
Sníh se jen hrnul
Cesta ubíhá klasicky po známe cestě směr Šlahorka, dále lesem do sedla Medziholie (1185 m). V lese sundávám kvůli „sauně“ bundu a nasazuji ji až před výstupem z lesa do sedla. Cestou se nám lepí sníh na pásy, ale to nás nepřekvapuje, spíš nostalgicky vzpomínáme. V sedle fouká vítr, padá samosebou sníh a je mlha. Tak si jen urovnám ponožku v botě, abych neměl úplně sedřenou patu a pokračujeme, ať už kvůli počasí, ale i kvůli novému sněhu (možnost lavin) na Stoh samozřejmě po červené značce. (žlutá je vždy pro možnost lavin přes zimu uzavřená).
Libor ve vlásence
Po snídani/svačině v pásmu lesíka nad sedlem, kde nefouká, se bavíme sledováním jeden druhého jak děláme, jak jsme to s bratrem nazvali, „Jacksona“ – neboli krok dopředu zapříčiňující chůzi dozadu. Nad lesem je viditelnost pouze na 2 max. 3 tyče, takže jen kvůli tréninku si to vyšlápneme až na vrchol, kdy poslední odpočinkovou zastávku dáváme jen 4 tyče před vrcholem – taková byla krásná viditelnost.
Dlouho neleníme, očistíme pásy od nalepeného sněhu, sbalíme je a po přepnutí lyžáků na sjezd vyrážíme zpět po výstupové trase. Těsně nad hranicí lesa začíná to pravé – kvůli čemu jsme hlavně přijeli – nebo-li řádění v prašanu. „Sedáme“ lyžím na paty a hrneme sníh před sebou až po kolena, kdy občas nám „zapráší“ sníh až do obličeje – prostě nádhera. Sjedeme do sedla Medziholie a ani se nemusíme přemlouvat k opětovnému výšlapu nad hranici lesa.
Druhý sjezd přerušujeme focením jeden druhého a sdělováním si dojmů z parádního prašanového řádění. Dojíždíme do sedla Medziholie, kde se zatím zabydluje skupina dorazivší sem na sněžnicích od chaty Vrátná přes chatu na Grúni a Štefanovou. Chvilku plkáme a při tom zkoušíme sondou výšku sněhu. Naměřených 175 cm v sedle je na březen moc krásné číslo.
Sjezd do Štefanové k zaparkovanému autu je už jen přemisťování z kopce do údolí pomocí lyží. Po převlečení do suchého oblečení (mám přeci jen zkušenost z minula) se šťastni z vydařeného výletu vracíme domů už po mokrých či suchých cestách za poloviční dobu než ráno.
